V sérii objektů z papírů pracuje Ian Mikyska s tématy, která jsou jeho práci vlastní, ať už se jedná o video, text, zvuk, či - jako v tomto případě - o kombinaci interaktivních objektů, zvuku a činnosti návštěvníka. Témata zahrnují čas, prožitek, pomíjivost, kontemplaci. Základem je zde papír, respektive psaní na něj, které se Mikyska snaží zhmotnit a zasadit do prožívaného času: při psaní se v čase neztrácíme, ale naopak se nám čas vyjevuje ve svém plynutí. Návštěvníci mají možnost se do zahuštěné instalace zapojit -- psát, poslouchat, být.

​

Krátký rozhovor vznikl v průběhu příprav instalace před galerií 18. 4. 2018.

​

Můžeš mi říct, jak se vyvíjela idea instalace Papír a čas? Původní koncept pro zvukovou galerii IGLOO se týkal Arménie a srovnání tamní zvukové krajiny a prostředí Vysočiny. Nyní zde máme instalaci, pracující s papírem a časem.

 

Původně jsme sem plánovali dát audiovizuální instalaci, jejímž hlavním prvkem bylo video, které jsme natáčeli s Prokopem Jelínkem v Arménii. Ale když jsme se sem jeli podívat... Rozhodnutí vzniklo na základě dvou věcí, jedna z nich je prostor samotný. Mám pocit, že by byla škoda dát tam jenom video a zvuk, který nejlíp funguje, když je co nejsrozumitelnější, což je tam celkem těžké dosáhnout. Druhá byla, že jsi zmiňovala, že máte sérii, která se zabývá zvukem a textem. Já jsem v tu dobu měl rozpracovaný – tenkrát ještě vágní – koncept s pauzákem, který mě jako materiál hrozně zajímal. Zajímalo mě, jak se láme, jak na něm vznikají a vynikají nedokonalosti, co to dělá se světlem, jaký ten materiál vydává zvuk. Takže všechno, co je tady, je z pauzovacího papíru.

 

Výstava je zároveň interaktivní, až do takové míry, že návštěvníci mají pracovat s vlastním dechem a dojít k určitému zklidnění. Jak to tedy funguje?

 

Svým způsobem je to hravá instalace, ale spíš bych ji nazval meditativní. Jsou tam tři hlavní objekty, každý z nich je spojením nějak upraveného objektu, pohybu těla, který zároveň zanechává stopu tužkou – ten je vizuálně nejjasnější -, a zároveň je spojený s nádechem a výdechem. Ke každému z těchto tří objektů jsou sluchátka, na nahrávce je naznačen rytmus pohybu a dechu, které jsou spojené. Nahrávka ve sluchátkách není čistě jen technická, je to skladba, proces zklidnění a srovnání dechu a pohybu. Tohle je základ, kde se dá strávit nejvíc času.

Pak tam jsou tři mantry, které tvoří jedno slovo nebo spojení slov, napsané spoustakrát různými způsoby na papíře. Ty mohou návštěvníci dopsat, dotvořit. Takže je to interaktivita, ale ne tím způsobem, že se člověk dotkne plochy a najednou se to celé rozsvítí a promění a je to hrozně překvapivé. Ale doufám, že časem, který na tom návštěvník stráví, meditací a spojením pohybu, zraku a sluchu se něco překvapivého stát může.

 

Jak instalace zapadá do celku tvého díla? Zabýváš se hodně improvizací a skladbou, spolupracuješ s různými dalšími autory například na divadelních představeních, ale tohle je přeci jen možná trochu něco jiného, galerijní instalace a s ní i nová zkušenost.

 

V posledních letech mají moje věci společný základ, ať jsou v galerii nebo v rozhlase, ať je to koncert, video anebo divadelní věc. Témata jsou většinou dost podobná. Samozřejmě každá z forem nabízí jiný způsob, jak to vytvořit. Tady v galerii mám dost času vyvíjet instalaci předem doma, instalovat a udělat ji přímo na zvuk, který je tady. Když dělám video, tak bude samozřejmě fungovat vždycky jinak, podle toho, jestli si ho pustí člověk sám nebo jestli se promítá nebo je někde v galerii. Tady se mi líbí míra kontroly v přípravě a potom naprostá absence kontroly při „provedení“, které dělá divák. Tam už nejsem přítomen. Vytvořím prostředí, ve kterém jsou komponované, víc skladebné věci, ale to prostředí nechám být. Jedna z hlavních výhod je, že návštěvník se sám rozhoduje, kolik času čemu věnuje. Je tu dejme tomu šest hlavních objektů a několik dalších dílčích věcí a poměr, kolik každý divák čemu věnuje, bude myslím dost jiný. To se mi na tom líbí.

 

Ptala se Lenka Dolanová

​

Další informace o autorovi zde: https://ianmikyska.com/